Virtuální kopírování nebo inspirace? Aneb počty s blogem…

Už jste určitě někdy zažili situaci, nejen ve světě blogů, že někdo byl nařčen z kopírování cizího nápadu. Zvlášť v dnešním světě, kterému kraluje internet v čele s Pineterestem a podobnými stránkami určenými ke sdílení inspiračních obrázků jakékoli tématiky, je jednoduché narazit na něco, co zaujme. Inspiruje. Ale kdy proces překročí hranici inspirace v „krádež“?

To těžko říct. Záleží obzvlášť u čeho. Tady nám asi nepomůže teorie pod jakou značkou kdo co vadává, jako tomu bylo ve světě módy a komsetiky jako takové. Tady asi budou potřeba menší škatulky.

Blogování jako takové

To byste se divili, co vše jde ukrást. Od identity až po články. Pokud jde o texty a nápady na články, tak je jasné, že některé věci bude mít spousta lidí stejně. Třeba je hloupost předělávat TAG neboli řetězovku, když její pointa spočívá v tom, že právě mají mít všichni stejné otázky. Ale pokud někdo napíše článek o červené tkaničce a druhý následně bude povídat o modré, protože se mu nápad s červenou zalíbil, už to není úplně košér. Zas na druhou stranu – člověk na svou červenou tkaničku má asi těžko copyright, tak co? Ideální a slušné v tomhle případě je na člověka v úvodu odkázat. Říct světu, že on měl nápad s červenou tkaničkou a tohle je už jen syrová inspirace tímto článkem. Proč ne? Ještě větší ideál by byl se daného autora zeptat. Asi ne kvůli každé prkotině, ale co by ne. V bakalářské práci ale i v obyčejných seminárkách také musíte citovat. Odkazovat na původní zdroje. Nic vám to neudělá. Nestačí napsat „zdroj: Facebook“, odkazujte přesně. Jako se to má v akdemických pracech. Porušení autorského práva totiž není jen nějaká prkotina v zákoně! Navíc lidé vás čtou nebo na vás koukají, protože chtějí, ne proto, že chtějí číst / koukat na někoho jiného. Tak je slušnost k nim být fér.

Z čeho vzniká líčeni?

Podle čeho vás napadne, jak se ráno budete malovat? Podle nálady, počasí venku, pohledu na novou paletku, vybraného outfitu na ten den, ale třeba i podle květiny ve váze či obrazu. Proč ne? Těžko říkat, že to je kopírování. Podle tutorialu? To také není kopírování. Stejně většinou zaměníte například odstín rtěnky či tvářenky a navíc nikdy líčení neuděláte stejné. Musí sednout vám. Okořeníte ho podle vlastní chuti. Dáte do něj kousek sebe! A o to jde!

Ono se těžko vymýšlí něco nového. Vždy je to tmavý stín do očního důlku nebo podél řas a světlejší barva na střed víčka. Že to uděláte filovo-zelené neznamená, že někdo před vámi tyhle barvy už na líčení očí nepoužil. To je poměrně logické. Taky nebudete kamarádku podezírat z kopírování stylu jen proto, že nosí tmavě modré džíny a bílé tričko. Jde o doplňky, střih, styl a konečný dojem, který tomu člověk dá. A to dá každý člověk jiný. Navíc tutorialy jsou k účelům napodobování určené, ne?

A že člověk z paletky o šesti stínech použil tři stíny na stejná místa, jako někdo jiný? Ano. Ani dílo toho druhého nemusel vidět. Když kupujete / otevřete paletku, tak vás některé barvy trknou do oka. Mluví na vás. A následně ja pak na to oko nějak poskládáte. A samozřejmě že respetujete taková ta klasická pravidla líčení, jako kam dát tmavý stín a kam světlý. Tuhle logickou úvahu má zhruba každý, kdo paletku zakoupil. Každého na první pohled osloví jiné barvičky, ale věřte mi, že za A) se najdou aspoň dva lidé, které trknou stejné stíny, anebo za B) jednou se k nim probojuje, až ho ty ostatní tak trošku omrzí.

Takže najít hranici mezi kopírováním ve smyslu krádeže a inspirací je velmi těžké. Zvlášť v líčení. Berte to tak, že jde především o zábavu a následně pak o nějaké umění. Není důvod proč to hrotit. Kosmetika a líčení má lidi bavit.

Krize identity

Jak už jsem psala, lze ukrást i mnohem víc než jen nápad dát růžový stín na spodní linku. A to vaši osobu. Proč by to někdo dělal, je asi na jinou debatu a určitě by se to v ní nehemžilo hezkými slovíčky. Od úplného vydávání se za vás se můžeme dostat k jemnější formě, kde se hranice zákeřnosti znovu rozplývá.

Několikrát se mi stalo, že mi někdo z vás poslal odkaz na jiného youtubera, který „máchá rukama jako já“. Těžko říct, zda je to nevědomky nebo úmyslně, a ještě hůř lze s jistotou říct, že já jsem tím čerpaným zdrojem. Člověk, ať se sytlizuje do kohokoli, časem najde sebe sama. A tohle mu může pomoct najít tu svou vlastní cestu. Taková malá navigace. Nikdo se nevydrží přetvařovat dlouho. A i proto myslím, že víte, že já zkrátka máchám rukama, mluvím rychle a hodně nahlas (což mám mimojiné potvrzeno od doktorky a klasifikovala mi to jako nemoc mých hlasivek :D), hodně se směju, mám občas hloupé kecy a ráda vyprávím. Těžko se někdo bude rok předělávat do módu „točím video, takže budu mluvit takhle a pohybovat se takhle“. A jestli, ho časem tohle napojí na jeho soukromou dálnici samy sebe, tak prosím.

RIP, OaP, NaN, PP, DM

Věc, na kterou jsem ale alergická, krom psích chlupů, jsou názvy. Objevy a Přešlapy mě nenapadly jen tak. Praštěné pátky dlouho sváděly v mé hlavě boj s Nositelnými nedělemi. Ale mohly to být také Střelené středy nebo soboty. Ale vymyslela jsem si je já. Nevím o tom, že by někdo v Česku někdy publikoval sérii líčení pod tímto názvem. RIProdukty ležely ve skřínce připravené a čekaly. Nechtěla jsem mít vypotřebované produkty, nebo krást Bilnaci, Spotřebováno či Vymazáno za. Proč? To už holky mají. Ano, koncpet je stejný. Dělá se po celém světě. Ale já mám aspoň RIProdukty. Je tam kus mě. Stejně jako bych mým Dnešním Makeupům, což není pravda moc originální název, mohla říkat FOTD. Ale zase, to je všude. Jistě, že by se mohl ohradit původní „vynálezce“ kategorie oblíbených produktů, že to je původně jeho nápad. Ale zevšedněl a používá celý svět. Když si s troškou nadsázky zafandím, třeba jednou bude celá Česká republika používat Nákupy a Novinky. Protože pokud ano, začalo by to tím, že by název přejímalo více lidí. Na název zase není žádný copyright, ale trošku mě to mrzí. Asi by to mělo i těšit, že se to ujalo, ale já se nějak nemůžu zbavit toho pocitu, že se stačilo jen doma na chvilku zamyslet, pohrát si se slovy a člověk mohl mít kousek sebe. Ne kousek GetTheLouk. Možná to zní sobecky, používání názvů zakázat nikomu nemůžu, ale mě to někde v hloubi prostě mrzí.

Je hloupost ale nařknout někoho z kopírování jen proto, že pozdravil slovy „Ahoj“ nebo „Nazdar“ je naprosto hloupé. Taky nenařknete svou kamarádku z krádeže vašeho šatníku, protože nosí taky džíny a tričko. Jsou zkrátka obecné věci jako pozdravy, něco jako veřejný statek, všichni na něj mají právo. Všichni mají právo na to, nosit džíny a tričko a všichni mají právo zdravit. Jsou to ty malé detaily, které dělají vás vámi, a děljaí vás jedinečnými. Dělají vás jednorožci.

Nicméně poslední mou poznámkou bude, ať pamatujete na to, že na texty i fotografie se vztahuje, poslední dobou velmi diskutované, autorské právo, tedy je potřeba vypůjčený materiál vrátit odkazem na původní zdroj. Většina předních českých kosmetických ale i nekosmetických blogerek to dělá, tak kdo na to zapomíná (ať už na schvál, či z nevědomosti nebo jen děravé hlavy), ať to šupem napraví. ;)

Plyne z toho velké klišé á la buďte sami sebou a buďte kreativní. A pokud vás něco inspiruje, dejte o tom světu vědět. I kdyby to měla být jen kytka na louce, Manetův obraz nebo tričko v obchoďáku. Inspirace číhá všude. Někdy jí nelze ani identifikovat. Ale když ano, tak se s tím! Inspirace není nikdy dost. A nemusí být vždy zameňována s kopírkami.

Proč nebudu nikoho sdílet? Aneb počty s blogem!

Ani byste nevěřili, kolik dotazů mi na tato témata chodí. Opravdu desítky denně. „Prosím, nezmíníš se o mě ve videu?“ „Prosím, hoď odkaz na svůj FB, to ti nic neudělá!“ nebo „Jen by si řekla, že můj blog je, nic víc!“ Dámy a pánové je hned několik důvodů, proč se tohle nikdy nestane.

Ale abyste mě nepochopili špatně, to není, že bych si řekla, ať všichni táhnou kamsi, a s nosem nahoru bych si pod něj mumlala „Jen škemrejte!“. Naopak, je na jednu stranu strašně lichotivé, že někdo vidí vás jako širokou mediální platformu. To je kompliment, alespoň pro můj blog. Navíc nerada lidi odmítám, špatně se mi píše, pardon, moc se omlouvám, ale tuhle spolupráci nepřijmu nebo tohle nevím, s tímhle neporadím a tím pádem i opravdu tě nevysdílím.

Ale představte si situaci, koukáte na Objevy a Přešlapy, kde povídám o nějaké boží řasence: „jo, je fakt suprová, uplně jí miluju, fakt, mám pocit, že už jsem našla svou vysněnou řasenku.. jó a když jsme u toho jděte se mrknout na www.sdilejmeprosim.blogspot.com a pak tu mám korektor, kterej jsem koupila…“ Ehm, co si pomyslíte? „Bože, co to ta kráva dělá?“ „Kolik za to dostala?“

Ano, to je ono! Uvědomte si, že většina nákladů velkých firem tvoří marketing konkrétně reklama! A já bych vám dělala reklamu. Když tohle téma postavíme úplně absurdně, tak já bych si za to měla říct peníze, protože která reklamka vám to udělá zadarmo?

A teď si opravdu představte, že bych se o někom tedy doopravdy zmínila. Promiňte mi odbočku, ale já si vždycky představím následující situaci: „Ahoj, já vás vítám u dalších nákupů a novinek. Šílený, další měsíc a další nákupy, děs, www.sdilejmeprosim.blogspot.com, ale co no jsem posedlá nakupováním, já se přiznám, bez mučení…“ Aneb zmiň se o mě dotažené do absolutního extrému. Ale zpět k tématu. Jendou o někom něco řeknu a těch dalších devět denně, co mi píšou, se budou ohánět tímhle precedentem. Takže skončím s týdenní rubrikou s názvem www.sdílejme.cokoli.cznebocom, kde budu drmolit jen adresy stránek.

To by prostě nešlo. Mě taky nikdo nesdílel. Nikomu jsem nepsala. Pokud mě někdo sdílel, tak to bylo z jeho rozhodnutí, jeho hlavy a jeho dobročinnosti. A já mu za to moc děkuju! Ty lidi, které sdílím já, což je asi jen CCF, Bárb a Adélka, jsou lidé, se kterými spolupracuji, jsou to mí dlouholetí kamarádi, které mám ráda. A pokud dělají se mnou na nějakém focení, tak mi přijde logické, uctivé a slušné uvést jim zde kredity. Za jejich práci. Ne prosbu o sdílení. Je to tedy z mého rozhodnutí, mé hlavy a mé dobročinnosti. Žádná žádost. Vyplň formulář, ona ti udělá reklamu zde nefunguje.

Konečně, existuje malá forma reklamy, kde není tohle tak zcela evidentní a zasluhuje to především iniciativu sdíleného. A tou je žádost o rozhovor, kterých poslední dobou přibývá. Tam je kritériem akorát originální otázka, nic á la „Kdy si začala s blogem?“, protože tuhle otázku jsem zodpověděla alespoň milionkrát. Následně vám napíšu sloh, ten vy zkopírujete na blog a máte článek. Pokud vkládáte fotky, připomenu vám uvést zdroj, neb fotografie podléhají autorským právům. A následně rozhovor sdílím na svém FB. Je to určitě forma reklamy jak pro vás, tak i pro mě. Sice mi ve finále zabere více času než by zabralo zmiňovaní blogů ve videu, protože nasmažit odpovědi na 10 otázek taky zabere nějaký ten čas, ale je to alespoň trošku morálnější forma. Pro mě.

Nesouhlaste, ale já to tak cítím. Vím, že se to může zdát namyšlené, ale blog dá spoustu práce. Je pár obecných tipů, jak vytvořit čtený blog (tuhle větu berte asi v milionech uvozovkách a s rezervou)… Nebo to napíšu jinak, formou odpovědi na otázku: „A jak si dosáhla ty tolika čtenářů/odběratelů?“ Odpověď v kostce zní:

„Piš, přispívej pravidelně, svědomitě, pravdivě a s láskou o tom, co tě baví. Dej tomu tunu času, tvrdé práce a věnuj pozornost každému detailu, lidé pak ocení, že se snažíš zlepšit a někam se posouváš a rádi tenhle proces budou s tebou sledovat. Nikdo není od začátku dokonalý. Buď upřímná a svá, to lidi zajímá a baví. O ničem jiném to není. Není to o počtu odběratelů a návštěvnosti. Stojí to hlavně na věcech vypsaných o řádek výš, zbytek už je jen hloupá statistika, která zahřeje u srdce, ale nestaví se na ní. Blog není o produktech zadarmo, počtu komentářů a liků na facebooku. Je to práce, která tě baví. A proto ji děláš.“

Vím, klišé jako blázen, ale víte co? Je to krutá pravda. Pak k tomu připočítáte trošku věcí á la zarovnané články do bloku, bezpatkové písmo, dobré barvy písma, pozadí, blogu, zajímavé logo, bla bla bla a víc už udělat nemůžete :) Neříkám, že mi like na FB nezvedne náladu, naopak, je velmi milé vidět, že blog roste a že se líbí. Ale je to proto, že lidi zajímá, co dělám, baví je se radovat z kosmetiky, jako to baví mě, ne proto, že mě někdo sdílel. Já si to vydřela sama! A jsem na sebe pyšná! :)