Líčení a fantazie nezná mezí!

GetTheLouk - kosmetický nadšenec a beauty kanál, který 2x týdně přináší nové recenze kosmetiky a líčící tutorialy.

Youtube Instagram

Results for category "Počty s kosmetikou"

25 Articles

Filozofie tutorialů… Aneb počty s kosmetikou!

Tutorial aneb návod na líčení. Ráda je točím a vy se na ně evidentně rádi díváte. Ale často bývají nepochopeny či dokonce snad přeceňovány. Přijde mi, že kolem nich obletuje pár takových lehkých mýtů. Možná to přijde někomu naprosto evidentní, co se zde chystám psát, ale znáte to, ne všem.

Má to být návod na to, jak docílit určitého líčení. Ale! Je zde několik důležitých „ale“. Za prvné – každý líčíme sami sebe. Tedy je jasné, že líčení bude jinak vypadat na mně a jinak ne někom dalším. Každý máme jiný tvar očí, jinak dlouhé řasy, jiný tvar obličeje a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Je tedy také jasné, že pokud dělám třeba i líčení podle nějaké celebrity, i po aplikaci líčidel se v ni neproměním. Je to jen inspirace. To je to hlavní slovo – vždy jen inspirace!

Od toho se odvíjí další spousta věcí. Nejen že si look bude už od základu vypadat na vás trošičku jinak, protože jsme každý jiný, ale vy máte také jiný styl. Třeba milujete linky a nikdy si je neodpustíte, tak je k obyčejným kouřovkám z mého návodu přimalujete. Proč ne? Konec konců líčení stejně budete nosit vy. ;)

Líčení můžete přetvořit tak, že skoro ani nebude poznat, že se jedná o daný tutorial. Z návodu na zelené oči bez linek a naopak s výrazným ztmavením spodních řas můžete udělat klidně modré líčení s výraznou horní linkou a nahou linkou spodní. Přeci jen zaměňujete barvy a přidáváte či ubíráte tam, kde vám to sedí. Jde jen o jediné – aby vás tutorial inspiroval. Pokud vás halloweenský tutorial inspiruje k jemnému dennímu looku, tak proč se tomu bránit?

Vás výsledek se bude měnit i s použitými produkty. Je jasné, že nemáte doma všechny líčidla, která použiju, ale to vůbec nevadí. Je jedno, zda vytáhnete zlaté stíny od Chanelu nebo od Essence. Prostě sáhněte po těch, které se vám více budou líbit nebo zrovna hodit do vašeho vysněného looku. Pokud se líčím s Naked a vy ji máte doma, máte určitou výhodu, protože se můžete mému líčení lépe přiblížit, ale nikdo vám nemůže nic říct, pokud použijete jinou paletku nebo i jiný stín z Naked. Zkrátka produkty ukazované v tutorialu jsou jeden z mnoha nástrojů, jak docílit výsledného vzhledu. Nic víc, nic míň.

Bee457 napsala pod můj tutorial krásný komentář, který skvěle vystihuje celou moji mylšenku. Je zkrátka živým důkazem toho, že jde hlavně o nápad, o inspiraci!

„Mimochodem, opravdu jsem včera tvé líčení vyzkoušela a bylo to super. Dostávala jsem jen samou chválu! S Primerem a CT vespod vydrželo líčení celý den a půl noci bez hnutí, a to se mi jindy stíny slévají do rýhy. Jen jsem celý look pozměnila, základem bylo CT Mauve Crush a do vnějšího koutku jsem dala tmavou fialovou, přechod k mintové jsem vytvořila světle fialovou až skoro růžovou a tvé “červánky” jsem vyměnila za třpytivou růžovou. Celé líčení mělo takový tmavší “výraz”, ale bylo to super, takže ještě jednou díky za inspiraci! ;o) Jo a dokonce ti prozdradím i malé tajemství, vrchní stíny (třpytivý do vnitřního koutku i ten fialový) byly od Essence!! A vydržely na CT celý den ;o) Jsem studentka, takže o Naked si zatím můžu nechat jen zdát, čeká mě totiž stěhování, takže počítám každou káču, ale kouzla se dají udělat i za málo peněz :o)“

Někdo tvrdí, že tutoriály jsou stále to samé. Ale ono to líčení stále to samé je. Vždy jde nějaký stín na víčko, jen jde o to jak vysoko. Něco světlého pod obočí a do vnitřního koutku stejně jako tmavá barva podél řas a do očního důlku. To, jaké barvy vyberete a jak je skombinujete je na vás. Prostě tutorial je jen nápad. Nápad, který se vám nemusí líbit, nápad, který vám nemusí sedět, ale nápad, který vás může i tak inspirovat. Je jen potřeba se nechat.

Objektivní recenze? Aneb počty s kometikou a blogem!

Ano, znáte to, zase mě něco popostrčilo napsat tenhle článek, který jsem absolutně nepovažovala za nutné psát. A vlastně jsem i doufala, že ho nikdy nebudu muset psát. Že to snad všichni vědí a chápou. Ejhle. Chyba lávky.

Tématem bude recenzování na blozích a nemusí se to týkat nutně jen kosmetiky. Někteří lidé trošku nechápou tenhle pojem, a co za tím stojí a možná i jak to chápat. Tak jdeme tedy na to, jak to chápu já.

Objektivita

Úplná objektivita neexistuje. „Jak jako?“, říkáte si, „A co v telce? Tam mluvěj pravdu, ne?“. To, zda v televizi mluví pravdu nebo ne, je trošku jiné téma, které teď necháme stranou. Ale ať už v televizi nebo na blogu nějaký ten výstup (článek, recenzi, reportáž, …) připravil nějaký člověk nebo i tým lidí. A ti lidé mají jiný pohled na svět. Ať už kvůli rodinnému zázemí, původu, výchově, sociálnímu postavení rodiny i jedince samotného, zvykům a kultuře země, ve které vyrůstal, anebo kvůli mixu tohohle všeho. To je jasné, ne? Každý téma pojme jinak a bude ho jinak chápat a tedy i jinak prezentovat. No, shodneme se na tom, že bezdětná svobodná náctiletá slečna bude o výchově dětí mluvit jinak než žena ve středních letech s dvěma dětma na krku a ta zase jinak než dáma v důchodu občasně hlídající svá milovaná vnoučata. Ani jedna nebude lhát. Všechny budou téma výchovy pojímat na základě svých zkušeností, zážitků, letité praxe, ale i klidně načtené teorie, proč ne? Kdyby měly všechny tři udělat přednášku o tom, jak to s výchovou dětí je, přednášky by se lišily. Logicky. Budou všechny subjektivní. Nikdo se neumíme odpoutat od toho, co nás tvoří člověkem. Od výchovy, kultury, zkušeností. Nejsme stroje. Tedy úplná objektivita neexistuje.

Subjektivita

Je tedy jasné, že každá z nich, ač třeba i nechce, bude téma vykládat ze svého úhlu pohledu. Ale která má největší právo o tomto tématu hovořit? Který úhel je nejlepší? Starší dáma, kvůli jejímu věku? Ale třeba vychovala jen jedno dítě zatímco žena ve středním věku má děti dvě. Ale třeba je za ní vychovává manžel. Vy myslíte tu mladou teenagerku? Ale notak, nebuďte směšní. Mladej zobák, ani neví, co to znamená mít děti a zodpovědnost. Ale třeba ona vychovává dvě mladší ségry. Knihu podle obalu můžete jen těžko soudit. Musíte ji přečíst, abyste viděli, zda vám sedne, anebo musíte sáhnout po jiné. Ale když se vám libí? Když je to váš případ? Když jste žena se dvěma dětma? Tak pak budete nejvíce věřit právě té. Máte stejný základ, který vás spojuje. Vidí to z podobného úhlu pohledu.

Recenzování

Stejné je to u blogování/recenzování. Nikdy recenze nebude objektivní. Jak někdo může říct, zda produkt bude všem lidem na světě sedět nebo ne. Na tom to postavené není. Recenze má být informace, zda to danému subjektu (mě) sedí/nesedí a případně proč. Posluchač/čtenář sám pak rozhodne, zda to bude pro něj dobré na základě toho, zda máme třeba stejný počet dětí stejnou pleť, stejné požadavky, stejný styl a tak dále… Nerozškatulkovává lidi a neříká jim, co by to mělo dělat. To dělá popis výrobce. Říká, jak produkt funguje v praxi pro něj. Lidé toho člověka třeba už znají a vědí, jak potom produkt vztáhnout na sebe a své požadavky. Jednoduché a praktické.

Individualita

Co sedí mě, nemusí tobě. A to i když máme obě dvě dvě děti stejně mastnou pleť například. V tom je kouzlo kosmetiky. Každému sedí něco jiného. Někomu funguje to a druhému ono. Proto se na světě uživí tolik blogerek a recenzátorek. Sto lidí, sto chutí. Ale to, že tobě produkt funguje tak a dělá A, B a C. A přitom mně to nedělá ani A, ani B a C tak lehce, neznamená, že ty lžeš. Účinky A a B sis vymyslela (I když může se to stát, samozřejmě). Jen produkty na každém fungují jinak.

Na co to teda je?

Na co mi teda recenze bude, když na každém se projevují produkty jinak? Tak za prvé, ne všechny. Řasenky a makeupy vidím jako ty nejindividuálnější kategorie. Ale zářivá rtěnka bude s největší pravděpodobností zářivá na všech. Za druhé by to měla být zábava ne? Má nás bavit číst a diskutovat o kosmetice. Tedy pokud vás kosmetika alespoň trošku zajímá, že? :D A za třetí, časem se naučíte u svého oblíbeného blogera věci vztahovat na vás. „Jasně, ona má odstín 00, tak já budu 30. Na ní to vydrží 5 hodin bez primeru? Tak to na mě to dá 8. Pohodička!“. Takže ono to vážně může k něčemu být.

To, že  v recenzi někdo říká svůj názor, neznamená, že nutí ostatní ho sdílet. S tím to nezaměňujte. Naopak z mého pohledu je zajímavé číst vaše názory a reakce na produkt. Třeba se dozvím něco nového. Třeba produkt na vaše doporučení použiju jinak a voila – mám doma zázrak! :)

Zkrátka a dobře, najděte si někoho, kdo vám sedí tím, jaký je, jaký má ale i třeba typ pleti nebo klidně tvar očí a pak z něj můžete čerpat jako z bezedné studnice informací a doporučení. O ničem jiném to není. Recenze nemají být objektivní, ale naopak subjektivní, aby k něčemu byly!

(Samozřejmě lze chápat pohled objetivity i z jiného úhlu pohledu, a to zda recenze mluví pravdu. Zda by názor recenzátora nebyl jiný, kdyby za to dal své peníze, zda není nedejbože podplacený a tak. Ale to je jiné téma, na které se třeba také někdy dostane. Tak prosím nezaměňujte pro tento článek tyto dvě probelmatiky. :))

Očekávání a jejich síla … Aneb počty s kosmetikou!

Divíte se občas, že se rozčiluju nad rtěnkou s tím, že vydrží jen hodinu, a pak u druhé nad tím mávnu rukou? Že bych měla dvojí metr? Že bych chtěla tu jednu prostě pomluvit? Vůbec ne. Jsou za tím očekávání a předpoklady. Tak si to pojďme osvětlit.

Očekávání jsou totiž mocná čarodějka. Znáte to určitě sami. Na něco se strašně netěšíte a ono to ve finále není zas tak špatné. Klasika, ne? Já si takhle pamatuju tábory, když jsem byla mladší. Nechtělo se mi odjet z domova, těšila jsem se až do toho autobusu znovu nastoupím, ale tentokrát na zpáteční cestu. A když ta mrška přišla, tak všichni ronili slzy jak želvy, hlavně aby se nejelo domů. Doteď to mívám s různýma oslavama a dokonce i psaním seminárek. Ve finále to občas je docela fajn.

A proč? Protože máte strašně nízká očekávání. Představujete si třeba týden naprd, bez kamarádů, týden plný chození, teroru a hnusného jídla v jídelně. A ono ejhle s kamarádama futrujete ve stanech bonbóny, sušenky a čipsy a najednou ta strava není tak špatná a běhání po lese je docela sranda. A zvlášť když si někdo sedne omylem do mraveniště, tak je nálada oproti původním vyhlídkám diametrálně někde jinde.

Bohužel to ale funguje i opačně. Vysněná dovolená není jak z amerického filmu a člověk je následně po příjezdu domů poměrně zklamaný. Ale když vyprchají ty myšlenky, jaké by to mohlo být, zbyde realita a najednou vidíte, že ta dovča byla vlasntě fajn. Moře se vypařit nestihlo zato vy jste trošku pařit stihli. To zní docela oukej. Jenže ne oproti původnímu plánu a ten zněl jasně – lehátko, 30°C, svalovec nosící mi Piňa Colady, výhled na Eiffelovku hned ze soukromé pláže v Karibiku. A to se pak nemá co divit, že je zklamaný.

Co způsobují očekávání v kosmetice?

Popis výrobce a reklamy

Popis výrobce je kouzelná formulka značící, co by měl produkt s nějvětší pravděpodobností dělat. Lze pochopit, že když je produkt určen k vyživení suché pleti, mastné nebude vyhovovat. Ale tvrzení, že produkt hydratuje a k tomu vydrží 12 hodin v plné palbě, je k smíchu. To neexistuje. Klamavá reklama podle mého názoru. Takže si pak máme vybrat na čem spíše produkt staví. Jestliže je to výdrž, kdy se výrobce kaje, že dvanátcku prostě dá, tak pak vidím jako veliké mínus, když po hodině nošení na rtech kde nic, tu nic. Kdyby tvrdili, že dá čtyři hoďky, asi bych byla třikrát méně naštvaná, než s tou jejich dvanáctkou.

Produkt kupuji s tím, že má něco dělat. Do jisté míry se dají různé deviace v chování akceptovat, ale některé věci jsou zkrátka moc.

A o tom, jak v reklamách po nalíčení se řasenkou mají ze stovky řas kartáč čítající řas aspoň desetkrát víc, snad ani rozebírat nebudu. Na to jsme si asi zvykli, že řasenky opravdu neprodlouží řasy o dvě stě procent. Jestliže mají moje řasy jeden centimetr, což je 100 %, tak by pak měly mít po aplikaci toho zázraku centimetry dva. Ehm. No tady jsme oproti očekáváním naprosto na nule, že? Ale u řasenek jsme si asi už zvykli. U jiných produktů tak nějak tajně věřím doufám, že to bude pravda. A měla by být, co si budem povídat, že?

Obecné davové šílenství

Na tohle mi přijde nejlepší přirovnání film! Znáte to, když vám všichni vaši kamarádi říkají: „Tys to ještě neviděl? Si děláš sradnu, jdi na to, best movie ever!“, tak dáte kilo něco za lístek a čekáte jako pecka na tu pecku. A ono nic. Fajn film, ale kde je to „Super, boží, musíš na to jít!“. Film prostě někdo přechválil. Podobně to lidé popisují s Naked paletkou. Čekali něco nadpozemského. A ono je to jen nejlepší na světě. Což by bylo normálně fajn, ale není to zkrátka jejich očekávání. Čekali víc. Lidé říkali, že to je víc. Tak kde to víc je?

Neříkejte, že jste tohle nikdy nezažili, ať už s dovolenou, filmem či kosmetikou. Je to naprosto normální věc. Lidé nejsou stroje. Vždycky od té věci něco čekáte. Problém je, když čekáte moc. Když vás někdo moc nakrmí. Ať už je to výrobce za účelem supr reklamy, kterou si ve finále sám škodí, nebo kamarád nevědomky. Musíme se naučit tyhle věci zkrátka nežrat. A nebo spíš v případě výrobců je naučit, nás nekrmit. Ať začnou konečně psát přiměřené popisy produktů. Třeba se nám budou pak více líbit. Co vy na to?

Můj rozpočet? Aneb počty s kosmetikou a blogem

Nákup jídla na týden: 835,- Kč

Nákup kosmetiky za týden: 1085,- Kč

Útrata za kavárny za týden: 274,- Kč

Nájem: 13400,- Kč

Spotřeba papír. kapesníků tento týden v hodnotě: 89,- Kč

Takhle by to bylo ideální, ne? Přehled přesně za co utrácím, abyste měli úplně jasno, jak velké moje nákupy s kosmetikou jsou, kde na to beru, za co utrácím a hlavně proč proboha za tohle?

To se ale nikdy nestane. Ani tu nebudu rozebírat jak moc soukromá věc tohle je, protože pokud má nutnou potřebu tyhle věci řešit, tak mu soukromí druhých asi moc neříká a je naprosto marné to tu nějak hlouběji řešit. Komu není rady, …

To, kde beru peníze na svoje živobytí, může být všem vlastně jedno. Za dejme tomu řasenku, která stojí 100,-, musím zaplatit stovku jako každý jiný. Nehledě na to, kde a jak pracuju.

Peníze jsou, byly a budou vždy kontroverzní téma. Na tom se nic nikdy nezmění. Proto se o ní blogeři a lidé obecně neradi baví. Nikomu neříkám, kolik má za co utratit, já jen říkám, jestli má útrata byla ok nebo v poměru kvality z mého pohledu byla zbytečná. Z mého pohledu. A mého hodnotového systému.

Hodnotový systém. Ano. To je právě ta mrcha, kvůli které to všechno je.

Každý máme nastavené hodnoty jinak. Je to dáno rodinou, výchovou, sociálním postavením rodiny, školou, kulturou země, ve které vyrůstáme, ale i žijeme, dokonce i špatnými a dobrými zkušenostmi při nakupování (viz článek Proč chci svých 100 procent?). Úplne vším. Každý máme hodnoty jiné. Někdo dá litr za rtěnku, jiný za stíny, někdo koupí sto gramů šunky za dvanáct korun, jiný za čtyřicet. Tak to je. Tečka. To zní logicky, říkáte si.

Proč by se tedy měla recenze rtěnky, která stála 120,- Kč, lišit v případě, že jsem ji koupila za peníze, které pochází od mých rodičů nebo z mého výdělku práce hlavou či z výdělku mé práce rukama? Že budu mít jinak nastavenou hodnotu peněz? Ano, to budu. Ale nejen kvůli tomu. To budu mít i tak. Každý ji máme jinak nastavenou. To je jisté. Tak není to jedno?

Proto nemám potřebu vykládat o tom, co dělám za práci, kde, jak, kdy, jak často, za kolik a v kolik pracuju. V momentě, kdy to řeknu, budu souzená za to, že za A) mám peníze od rodičů, rovná se nikdy jsem nepracovala, neznám hodnotu peněz, jsem rozmazlenej parchant. Za B) pracuju hlavou, vím prd, co je to skutečná práce, dostávám hodně prachů za sezení v kanclu a myslím si, že jsem nejchytřejší na světě nebo za C) pracuju manuálně a to byste teda všichni chtěli vidět, co jako dělám, kde na to beru čas a ke všemu jsem určitě hloupá, že dělám to, co dělám. Tohle bych řekla, že jsou velmi zjednodušeně obecné myšlenky lidí (neříkám tedy, že si to myslí všichni a přímo takto) při pohledu na téma práce – peníze – hodnotový systém. A takhle já souzená být nepotřebuju.

Já třeba nechápu, jak může mít fotbalista plat několik miliónů či desítek miliónů ročně zatímco doktoři se pohybují v řádech tisíců. A to fotbal k smrti miluju a k doktorům prakticky nechodím. Není to spravedlivé. Že umí někdo běhat a dělat kličky je obdivuhodné, ale pomoct člověku, uzdravit ho nebo i zachránit život je zázrak. To si zaslouží obdiv! Ale co, tak máme dnes nastavenou společnost a její hodnoty. Nic s tím neudělám. To jsou věci, nad kterými by se měli lidé pozastavovat, ne nad koupí kosmetiky.

Víš, kdy umřeš? Zítra? Za rok? Za deset? Za deset minut? Nevíš, co, tak si užívej, dokud můžeš. Tak jsem vychovaná já. Ne nemyslet na budoucnost, ale myslet na současnost! Jasně… až umřeš k čemu ti bude, že si byla tři týdny v úžasné Austrálii? K ničemu, ale užila jsem si to! Můj život měl tři týdny blaha. A já jsem za to ráda. A co, že mám doma šest tvářenek od NARSu? No, s trochou nadsázky můžu říct, že je třeba někdo zdědí, ale já jsem ráda, že je mám. Můžu díky nim, ač se to zdá hloupé a malicherné, vyrazit ven o něco sebevědomější. A mít v životě víc toho blaha.

V opačném případě dojdeme k myšlenkám, že můžu chodit nahá a žít na ulici, stejne umřu. Že si tohle všechno mám zažít, protože jinak nevím, co je život. Takhle já se na svět nedívám a nebudu. Nesnažte se mě tedy o tom přesvědčit. Neříkam ani, že si všichni musíte pořídit rtěnku za 800,-, jinak váš život stojí za prd. Ne. Jen vysvětluji, jak to mám já, abyste můj styl života a mé nakupovaní třeba lépe chápali nebo spíš dokázali respektovat.

Já nelezu do peněženky vám, tak není potřeba, aby tam někdo lezl mně. :-)

* Všechna čísla uvedená v tomto článku jsou náhodná a nemají jakoukoli spojitost s realitou.

Fake vs. originál a inspirace? Aneb počty s kosmetikou!

Víte, tomuhle tématu jsem se chtěla co nejdéle vyhnout, ale poslední dobou mě pár věcí dostalo na tolik, že asi také přiliju trošku oleje do ohně. Jelikož poměrně nedávno Kája informovala o stránce, která prodává kosmetické faky neboli repliky a nijak se tím netají, naopak stojí na tom jejich obchod, a na spoustě blozích se objevuje falešná kosmetika vydávaná za originál jakoby se nechumelilo, tak se také k tomuto tématu vyjádřím. Neb i já se sním často potýkám. I když trošku z jiné strany.

A pokud chcete vědět o jaké blogy se jednalo, neptejte se mě. GetTheLouk nikdy nemělo sloužit a snad nikdy ani nebude jako něco příbuzného bulváru, který ukazuje prstem na lidi/blogy s nějakou výtkou.

Ještě na úvod se chci zmínit o jedné věci. V průběhu čtení článku neřešte, zda jste ochotni zaplatit 30 000,- za kabelku či 2000,- za stíny. Tam jsou preference každého jiné. Nemluvě ani o tom, že spousta lidí na to ani ty peníze nemá. Nechci tu soudit a moralizovat lidi, kteří to mají nastavené jinak než já. Nechci tu ani říkat, co je správně a co ne. Jen zde chci vypíchnout pár bodů a možná snad konečně otevřít oči pár lidem.

Ta není pravá, že ne?

Na začátek se budeme bavit o fakovém oblečení a doplňcích. Evidentně kabelky jsou pro každého velmi pochopitelný ukazatel. Takže sem s nima. Obecně nejpadělanějšími  kabelkami na světe jsou kabelky Louis Vuitton. Má oblíbená značka. Od které mám pár kousků. Mluvím tedy o následujícím z vlastní zkušenosti.

Jedete v metru, platíte benzín u pumpy, kupujete si zmrzlinu nebo stojíte frontu v McDonaldovi – tam všude dostanete jeden měřivý pohled typu: „Tse, ta není pravá, holka s vuittonkou by…“ doplňte si sami „…nejela metrem přece, jezdí autem!“, „… nejedla v mekáči, tak jí určitě jen v Michellinských restauracích!“, „… nejela autem, má soukromý letadlo!“, „…nejí zmrzlinu, přece by byla tlustá“. Od doby, co existuje seriál Gossip Girl mají lidé trošku zvrácený pohled na lidi s  luxusnějšími kousky oblečení/doplňku. Uvědomte si tedy lidé, že je jedno, co má slečna/pán v ruce, protože i tito lidé chodí do mekáče, jezdí metrem, nemají soukromé letadlo a klidně se cpou zmrzlinou od rána do večera.

Ráda bych podotkla, že tři z uvedených poznámek nejsou mnou vymyšlené, ale opravdu jsem je slyšela.

Ale ještě bych se chtěla dostat k jedné věci a tou je otázka „Ta není pravá, že ne?„. Lidé, kteří se vás ptají už rovnou předpokládají, že máte fake, že originál vás minul. V podstatě se obecně považuje mít fake za špatnou věc, která vás degraduje, tím pádem se vás snaží lidé tímto degradovat. Ať už vědomě nebo ne. Zažila jsem dvě osoby, které ptaly stylem: „Ta je pravá?“ či „Ta je pravá, že jo?“. Zbytek spadá do nevěřící kategorie. Ovšem o co jde především – to je odpověď. Teď myslím v mém článku ne obecně. Představte si, že máte originál, co odpovíte? „Ano, je pravá“. To zní logicky ne? Ale co když máte napodobeninu? Většina lidí původ kabelky zapře, takže jeho reakce bude: „Ano, ta je pravá.“ – jaký je tedy smysl položení otázky? Protože v 90 % případů dostanete stejnou odpověď ať už je pravda jakákoli.

Jak to poznat?

Chcete upřímnou odpověď? Nijak tyvole! Poznat se to nedá. Pokud je fake dobře udělaný, nemáte šanci. Co měli v Bulharsku, tak ani já jsem tam nevěřila vlastním očím.

Jsou občas takoví hrdinové, kteří odhadnou slečnu/pána podle věku a oblečení. No, tak tam vás hnedka musím zarazit. Ani tam to nepůjde. Já osobně miluju kombinovat tenhle kousek s šedivýma teniskama. Říkejte si, že jsem barbar. Já si myslím, že volnýma džínama, teniskama, tílkem, blazerem a vuittonkou nikoho nepohoršuju. Prosím, neříkám, že se vám to musí líbít, nemusí, já se tak cítím pohodlně a o to jde. Pochybuju, že by mě ti hrdinové odhadli na originál. Takže tyto dohady rovnou přeskočte, nemáte šanci.

A co kosmetika? Jak to poznat tam?

Tam nejde poznat nic. Myslím, že aspoň tak 70 % mých kamarádů, kdybych namluvila, že ta světle modrá je z paletky Naked, tak by mi věřili. Jen moje máma se se mnou umí dohadovat, co to mám na očích a neomylně střílí značky a odstíny rovnou z hlavy. Nikdo nepozná, jestli to na mém víčku je Chanel nebo Essence. Zančku to má u mě v šuplíku, popřípadě v kabelce. Tam to stejně nikdo nevidí.

Tak proč si kupovat originál?

U kosmetiky a vlastně i u těch kabelek, peněženek a tak dále je to pro mě kombinace několika faktorů, které nemusí nutně jít vždy v tomto pořadí: originalita/jedinečnost produktu (buď limitovanost, barvy, kombinace barev, textura, může to být i obal, ale na to já moc nejsem, protě jednoduše jde o to, zda se mi to libí), kvalita a značka. Značka vždy něco značí (logicky :D), něco evokuje. Už jsem to vysvětlovala několikrát, když se řekne Urban Decay vybaví se mi stíny a naopak… U mě je značka záruka toho, že dostanu své  očekávání. U UD čekám skvělou kvalitu stínů.

Ale upřímně, kdo to pozná? Vždyť si můžu koupit MUA Undressed místo Naked. Není to to samé, ale ruku na srdce, kdo to pozná? Možná bude kvalita horší, ale naučím se s tím pracovat, takže výsledný efekt bude stejný. A pokud to netrápí z nějakého důvodu mě, že nemám Naked, tak co?

Ano, tohle mi přijde logické. A stejně je to i s módou. 90 % všech kabelek v běžných obchodech nákupních domů jsou kabelky na styl velkých jmen. Nemusí to být nutně LV. Nejsou to faky, nejsou stejné. Jsou jim jen podobné, jejich návrhář se inspiroval jiným. Cena je pak samozřejmě někde jinde. A co? Nikomu to nevadí, proč taky? A stejně by to mělo být i u kosmetiky. Existují stránky zaměřené na dupes neboli dvojčata jednotlivých produktů. Já bych tam šoupla Chanel Rouge Allure, která se už naštěstí nedělá, a ELF Minerální rtěnku – jsou úplně stejné. Chanel stála 1000,- a ELF 100,-. Je už na vás, jestli chcete mít v kosmetické taštičce to a nebo ono. Inspirace na každého čiší dennodenně, ať chce nebo ne. To je v pořádku. To není klasifikováno jako fake. Ostatně proč také?

Ale dát na něco cizí značku s tím, že to je ono, je prostě něco jiného. Stejně to vidím u kosmetiky. Ta původní značka musela své jméno vybudovat. Většinou tvrdou prací. Ta stála haldu peněz. Marketing. Zaměstnanci. Výzkum. Výroba. A takhle můžeme jet do nekonečna. Ale pak přijde někdo, kdo tohle platit nemusel a vydělává na vaší tvrdé práci. To je urážka ne?

Nechápu, jak se uživí faky v módě. Pokud na to nemám, tak si to nekoupím. No bóže. Je to jen kabelka, nic víc. Koupím si jinou z obchoďáku, podobnou třeba. Ale už vůbec mi mozek nebere, jak se můžou uživit faky v kosmetice. Nemluvíme o tom, že třeba nevíme, že kupujeme fake, to je zase jiná záležitost. Ale že někdo vědomě kupuje švihlou paletku, když existují její dvojčata, která jsou snad ještě levnější než ten fake, akorát na sobě nemají špatně natisknuté Naked – to já nepochopím. Možná jsem divná, říkejte si, že jsem snob, ale na těch očích je to přeci naprosto jedno. Pochybuji, že kvalita faku stínů od UD bude stejně dobrá jako originál. Ale třeba se mýlím, třeba je to úplně to samé a já jsem vůl, že ji mám za plnou cenu.

Doufám, že jste můj pohled na situaci pochopili. Vím, že tomu předcházelo dlouhé intro, ale to je taky tak nějak věc, kterou jsem chtěla dostat ven. Asi se nikdy nezbavím měřivých pohledů. Kabelky lidi zkrátka fascinují. Za chvíli aby člověk zkoumal slečnám víčka, zda tam mají fake Naked nebo MUA Undressed. A nebo není to vlastně celé absolutně jedno?

Několik poznámek na závěr – neptejte se mě na mé LV kousky ani na jejich cenu. Stejně vám ji neřeknu.

A pokud mermomocí chcete třeba Naked a vidíte na nějakých pochybných stránkách něco, co vypadá podobně, ale je to křivě natisknuté a tak podobně, vezte, že to Naked není. Zvlášť pokud stojí €12, Naked stojí kolem €42 (tuším, možná €48, nevím z hlavy), za dvanáct ji prostě neseženete. Tedy pokud chcete mít stopro jistotu, že kupujete originál UD z důvodů uvedených výše.

strong

Proč očekávám při nákupu stoprocentní servis? Aneb počty s kosmetikou!

Že jsem stále negativní a pořád se mi něco nelíbí, slýchám skoro nonstop. Ano, někteří to berou jako pozitivní věc, že nejásám kolem všeho, kolem čeho se obecně jásá. Chci vám vysvětlit, proč chci všude sto procent! Proč si já osobně myslím, že je to normální.

Nejdříve trošku těch pohádek na začátek. Určitě několik lidí napadne po přečtení tohle článku, že to vidím jednostranně, pouze se strany zákazníka, že jsem nikdy nepracovala. Kecy. Pracovala jsem, lidé byli nepříjemní, dostávala jsem pravidelně seřev, když nebylo jimi vybrané zboží na skladě a tak podobně. Dostala jsem někdy i seřev za to, že zboží je drahé, ale to je jiné články. Pracovala jsem s lidmi i bez nich. A stále tvrdím, že nejtěžší práce je servírka a následně zbylé práce s lidmi. Proč se neptejte, to by bylo znovu na jiný článek.

Další kapitolou této pohádky je drobná prohlídka lidské mysli. Je totiž v lidské přirozenosti si pamatovat špatné zážitky více a lépe než ty dobré. Vysvětlení je podle vědců/psychologů takové: Pokud se někdo v pravěké tlupě otrávil něčím, co snědl, nebo ho zabilo nějaké zvíře a tak podobně, bylo nezbytné pro přežité celé skupiny si toto nebezpečí pamatovat. Aby se tahle šlamastika nestala i jim. Proto je v lidském mozku nastaveno, že dobré = standart!

Nyní jiné objasnění toho samého. Půjde o trošku modernější pojetí. Tím je hodnota peněz. Tu vnímáme každý asi trošku jinak, ale ať už je pro nás 100,- Kč hodně nebo málo, chceme za tu stovku dostat maximum! Jestliže bonbón stojí korunu, chci za své sto dostat sto bonbónů. Jak logické. S měkkými faktory tvořící cenu je to horší. Ale i tak nevidím jediný důvod, proč by se mnou měla slečna prodavačka jednat jako s póvlem, když kroužím kolem stojánku s Chanelem a ve finále odcházím s tvářenkou za tisícovku.

Proč do toho motám prodavačky? Marketing značky? Obal? Špatné zkušenosti s reklamací? (Ano, další narážka na mou špatnou zkušenost u MACu, díky které jsem tuto značku zavrhla.) Celé to hned vysvětlím.

Vemte si, že chcete prodávat své stíny. Musíte je tedy vyrobit, vyrobit obal, potisknout ho, vyřešit ty právnické věci okolo, postavit/pronajmout obchod (bereme zde v potaz kamenný prodej), najmout prodavačky, uklízečky, ochranku. Těm všem vysvětlit co a jak mají dělat. Zajistit osvětlení v obchodě, nějaké ty poličky, kde bude zboží vystaveno, zajistit testery, dopravu, reklamu… A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. A z čeho se mi to zaplatí? Z toho, že prodám svoje stíny.

Takže v momentě, kdy vcházím do obchodu očekávám milý personál, nechybějící testery, cenu pod každým výrobkem, dobré osvětlení, které mi pomůže se rozhodnout zda mi odstín sedí či ne, rychlou možnost zaplacení, takže ne jednu pokladnu na třicet zákazníků. Nevadí mi vystát frontu tří až pěti lidí, když vidím, že všechny pokladny jsou obsazeny pracujícími lidmi. Ale jedna pokladna v narvaném obchodě je výsměch.

Všechny obchody, do kterých běžně chodíme, evidentně fungují už dlouhou dobu, tedy vydělávají. Tedy platí všechny výše načrtnuté náklady. Pokud je ale prodavačka z mé návštěvy vysloveně otrávená, mají jí platit víc. Já totiž za svou vysněnou tvářenku dávám svých tisíc. Platím za stoprocentní servis! Cena produktu neklesá s její náladou. Chci standart.

Nemám tedy chuť se vrátit do Inglotu, když mi paní vrazí stín do ruky a řekne mi: “Tohle nemáme, takže si vyberte něco jinýho!”. “Pardón paní, tyvolé, já taková kráva jsem si dovolila vybrat si stín, kterej nemáte, dyk já to přeci měla tušit! Služebníček, služebníček! Já to vlastně ani nechci, ráda ten jediný hnědý matný stín nahradím třeba zelenou třpytivou neonkou!” – to se nikdy nestane. Já odcházím s ničím místo se dvěma stíny, které jsem si vybrala a měli je. Kdyby její reakce byla “Moc se omlouvám, ale tenhle stín bohužel momentálně nemáme, chcete si tedy vybrat jiný?”, tak jí řeknu, že co se dá dělat, že si vezmu tedy ten zbytek a pro tenhle se vrátím jindy. Ale ne, paní se rozhodla jednat jinak. Kdyby ten obchod byl její, tak by se modlila, abych si koupila aspoň to, co mají, ale ona je pouze zaměstnanec a svou výplatu dostane, ať si ta kráva vybere to, co mají vyprodané, nebo ne.

Jak z tohohle začarovaného kruhu ven, netuším. Protože nemám ráda ani tu variantu, kde jsou zaměstnanci placeni procenty z toho, co prodají. Znáte, když se o vás tahají prodavači. Ale ať se pak značka nediví, když ji zavrhnu po neskutečných a ve finále drahých (viz. článek o Jak vyzrát na nakupování kosmetiky?) tahanicích s reklamací. Protože se to nesmí stát. Já dala za rtěnku 600,- Kč, tam má být započteno i to, že někdo zaškolí prodavače v oboru reklamace, pokud není, tak zdražte, ale já chci standart. Sto procent. Sto procent ze svých peněz. Nechci vypláznout pětikilo, abych dostala jen tři stovky. Vy byste chtěli, aby vám kámoš vrátil jen tři kila, i když si včera v baru půjčil sedm set?

Na druhé straně si myslím, že je nutná akce i ze strany zákazníků. Pokud je něco špatně, řekněte to! Jinak se to nemá šanci zlepšit! Při nehorším se to nezlepší :D nic jiného se stát nemůže. A druhá rada – chvalte, pokud je vše dobře! Jednou jsem si chtěla zavolat šéfa v Douglasovi, abych vychválila paní prodavačku, protože to byl nadstandard snad :D Sice by na mě asi všichni koukali jak na vola, ale co. Paní byla úžasná a krásný den a děkuju jsem jí popřála více než desetkrát :D Stejně jako pravidelně všechny paní na pokladně jídla v Marks & Spencer. Ale i lidé v kavárnách, na pokladnách supermarketů a tak dále… Nemyslím si, že by je nepotěšilo, když jim poděkuju, že svou práci dělají dobře, že mi zpříjemnili den, že jim moc děkuju a přeju, aby se měli tak dobře jako teď já.

Neříkám, že je vše jednostranné, ale prostě nevidím nic divného, že chci milou obsluhu a dobré balení stejně tak jako dobrý produkt uvnitř. Svých sto procent.