Prase nebo kráva aneb proč se u nás prodávají tmavé makeupy?

Už dlouho nad lidstvem stojí otázka, zda bylo dříve vejce nebo slepice, a dodnes ji nikdo nevyřešil. Do dnes jsou spekulace i nad tím, zda my lidé nejsme náhodou kříženci opic a prasat, takže dnešní úvaha je opravdu těžce oddechová. Nicméně troufám si říct, že zatím nemá odpověď úplně stejně jako ty výše zmíněné. Takže dnešní otázka zní: „Jsou u nás tmavé makeupy proto, že je kupujeme, nebo proto, že tu jiné nejsou a my je musíme kupovat?“ Kdo za to může? My či výrobci?

V momentě, kdy nám do obchodů dorazí pouze jen hovězí, těžko budeme dělat vepřovou pečeni, to zní logicky. A stejně je to s makeupy. Ale kdo to způsobil? Obchod, který objednal jen tmavé odstíny? Ne, z drogérií víme, že tam zakopaný pes není. Takže tedy značka dodá na náš trh jen jisté barvy produktů a my si máme vybrat. Vybíráme hovězí, protože vepřové nedodali. No co, nějak z toho chutnou večeři uděláme, ne? Jsme přeci holky šikovné!

Proč ale značky distribuují jinam do světa všechny druhy masa a k nám posílají jen ty krávy? Na tohle už těžko odpovídat. Často jsem slyšela výrok, že české ženy kupují tmavé makeupy, proto jich tu je tuna. Ano, co jim zbývá, když nikdy neokusili nenápadnost světlých odstínů, které jim často sedí lépe. Těžko volat po vepřovém, když jste ho nikdy nejedli, že? A těžko ho zkoušet, když to podle stojanů v obchodech vypadá, že je ve vaší zemi snad i zakázané.

My možná podvádíme s tmavými odstíny, ale jen proto, že nás někdo zatlačil už před několika lety do kouta. A tento nešvar se zde nese už několik generací (možná lehce nadsazeně řečeno), ale bude určitě trvat několik generací se ho zbavit. Takže dnes všichni objednáváme makeupy ze zahraničí jak blázni, abychom dokázali, že máme rozum a oči v pořádku, ale na našich pultech stále žádná prasátka, jen to hnijící hovězí.

Abyste viděli, jak světlý makeup krásně na hraně spodní čelisti mizí do pleti na krku.

Stále nevím, zda za to můžeme opravdu my nebo výrobci.  Já osobně budu nesebekriticky vinit je. A to jsem člověk, který si sem tam vybere i v naší drogérii. Tedy s mladými kravičkami se občas pomazlím, ale i tak nikdy nepochopím, proč si musím makeup od Bourjois objednávat z Anglie, když u nás ho máme taky, jen ne ve vepřové vanilce s číslem 51. Tak co bylo dřív – prase nebo kráva?

Read More →

Od kdy se líčit? Aneb počty s kosmetikou!

Další várka otázek, které mi velmi často chodí, je ohledně věku a malování: „Je mi dvanáct, můžu už se malovat?„, „Holky ve škole nosí stíny a mně mamka dovolí jen řasenku, a to je mi 13.“ A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Většinou se na to dá odpovědět velmi jednoduše: „To všechno záleží na tobě a především na tvých rodičích.„, ale tahle odpověď se většině mladých slečen nelíbí. Chápu, neskrývá žádné rozřešení. V podstatě neodpovídá, říká jim to, co už dávno sami tuší, že to prostě je na rodičích. Zkusím se na to tedy podívat z několika úhlů pohledu.

MÉ POŽEHNÁNÍ NIC NEZMĚNÍ

Já nemám právo dávat požehnání v líčení mladým slečnám. Já se v dvanácti letech nemalovala. A nemalovala jsem se ještě dlouho po tom. Ale tehdy byla jiná doba. A to to zas tak dlouho zpět není. Ale i za těch deset let se svět změnil. Mně osobně přijde, že mladí lidé začínají se vším tak nějak dřív. Neodsuzuju to. Třeba to tak není. I já začínala se spoustou věcí dříve než naši. Prostě je třeba se s tím smířit. Svět se vyvíjí. Já nevím, jaké to je být v dnešní době třináctiletá slečna. Nevím, jak moc velký tlak okolní náctileté společnosti je na to, aby chodila hezky namalovaná. Třeba velký, a pak chápu, že ji trápí, že jí doma neschvalují oční stíny. (A pokud nesouhlasně kýváte hlavou, vzpomeňte si, co vám jako mladým doma zakazovali. Určitě tam něco bylo, ať už to byly velké náušnice, trička nad pupík, nebo nějaké nápisy na tričku či barva vlasů.) Tohle vše je ale jen jedna strana mince.

A vše má strany dvě. Tou druhou je tedy proč, by jim to někdo nemohl dovolit. Znovu, nejsem rodič a už vůbec nebudu rodič v současné době, rodičovství mi nějaký ten pátek potrvá a to je také možné, že za těch pár let bude doba zase jiná.

LÍČENÍ A RODIČE

Ale odhaduji, kde je zakopaný pes. Rodičové obecně asi moc nechtějí, abych jejich ratolest vyrostla moc brzo. Ne nadarmo se říká, že dětství je ten nejlepší čas člověka a že utíká až moc rychle. Je to pravda. Ať už to zahrnuje líčení se nebo ne, užívejte si tenhle věk, jak jen můžete. Já jsem ráda, že jsem tak nějak vždycky věděla, že v tolika letech můžu dělat tohle a tohle, protože ještě nenesu odpovědnost, která časem přijde. Že můžu nosit pánský hadry, protože to jednou v práci nepůjde.

Líčit se nemusí zákonitě znamenat to, že ratolest dospívá moc rychle. Ale je pravda, že určitě více nevinně působí to dítě, které zajímají panenky než neonové stíny. Dřív to bylo zábavou dívek s věkem kolem sedmnácti let, dnes už kolem třinácti. To je asi součástí dnešní doby, řekla bych. Jinak se to ani brát podle mého názoru nedá.

JAK NA NĚ?

Některé dotazy ale s otázkami pokračují, to se pak nejčastěji ptají „Jak na rodiče?“. Jak jim domluvit, jak je přesvědčit, že troška stínů není nic špatného. Už jsem zde naťukla důvody, proč se zřejmě vašim líčení nelíbí, a u toho zůstanu. Jednu radu, jak na rodiče, mám. Zní možná pro spoustu lidí úchylně, ale jestli může něco zabrat, tak tohle. A i já si pamatuju, že právě v líčení jsem to podobnou cestou sama zkoušela.

Zkuste si prostě s mámou sednout, řekněte jí, proč se chcete malovat, co vás na tom baví a hlavně jí ukažte, jak se chcete malovat! Ukažte jí, jaký look by se vám nejvíce líbil na běžné denní nošení, ať vidí, že se tu nebavíme o dech beroucí fuchsiové rtěnce, ale o nevinných jemných zlatavých stínech na víčku. Zeptejte se jí, co se jí na tom nelíbí, co by změnila, a snažte se tímto způsobem najít kompromis. Klidně se jí zeptejte na nějaké tipy a triky v líčení. Nebo jí požádejte, ať vás nalíčí, pokud na to mamka je. Při nejhorším vám nedovolí nic. V tom případě jste nic neprohráli, protože nic prohrát ani nemůžete. A snad jste s mamkou měli aspoň pěkných 30 minut pokecu o kosmetice. Jednejte s rodiči v tomhle narovinu, myslím si, že se to spíš vyplatí.

„VYPADÁ TO DĚSNĚ!“

Typický argument většiny lidí proti. Snad možná, jak na kom ale! Je to klišé, ale každý jsme vyspělý jinak. Může být dvanáctiletá slečna, která makeup „unosí“ a nevypadá, jako kdyby bojovala proti krásným dětským letům bez starostí, a může být druhá, na které makeup vypadá jako pěst na oko. Ale to samé je i s dvacetiletou holkou. Prostě je to spíš o psychice, o tom, jaký člověk je, jak uvažuje a jak má co v hlavě nastavené. Není to o věku. Proto mě ničí požadavky typu: „Udělej líčení pro 14ti letou holku, prosím!“. Jasně, ráda, ale co to je prototyp líčení pro čtrnáctiletou holku? Co už je pro o rok starší? Nevím, co máte rádi, nevím, co vám doma dovolí a tak podobně. Vyberte si sami líčení, které vám přijde pro vás ok. Nemusí mít nálepku „Líčení pro 14 let“, to je zbytečné.

„VŽDYT TO ŠKODÍ!“

Ano, patlání makeupu na pleť škodí, ale to v každém věku. Pleť by na sobě neměla mít tunu pigmentů a podobných věcí. Ale na druhou stranu také bychom neměli dýchat smog a neměli bychom jíst extra hnojenou zeleninu a tak dále a tak dále. Pokud člověk použije správné produkty pro jeho pleť, nepřehání líčení, pleť pak správně vyčistí a dá jí správnou dávku výživy, je vše v pořádku. Ale to se také nedá soudit s věkem. Vsadím se, že spousta paní v nejlepších letech nemá doma správný krém a pleť nečistí pořádně. Nejsem kožní, abych věděla, do kdy se pleť jak vyvíjí, ale asi není nejlepší pleť zatěžovat takhle celý život. Je asi lépe ji těch třeba pět let od toho ušetřit a počkat si. Ale to je spíš moje osobní rada.

Nic nejde házet do jednoho pytle. Určitě se třeba spousta slečen ve věku, který jsem tu zmiňovala, ohradí, že se nelíčí, anebo že líčit se v jejich okolí ani není běžné. Já vycházím jen z dotazů, které mi poměrně často chodí. Nikdy jsem nikomu neříkala, co a jak si musí líčit, natož kdy! Pokud jste ve věku, kdy lehce tápete s líčením, ať už je ten věk jakýkoli, zamyslete se tedy sami nad tím, co je pro vás vhodné a pokud žijete s rodiči pod jednou střechou, snažte se pochopit jejich námitky. Víc asi radit nemůžu, jen popřeju hodně štěstí a radosti s líčením.

Read More →