Prague Fashion Week: Pondělí
První den téhle módní akce a mně přepadla nemoc. Skoro až „jak symbolické“, řekla bych. Vždycky, když se totiž začne kalendář plnit těmito akcemi, znamená to pro mě začátek podzimu, a tedy zimy, sychravého počasí a typické věty: „Nemám, co na sebe, potřebuju nový kabát!“
Tentokrát mě nemoc skolila ale šíleným způsobem. Ráno ještě před tiskovkou asi stále fungovaly prášky a mé tělo bylo schopno něčeho, co se aspoň trošku podobá existenci. Domů jsem šla ale málem po čtyřech. Nicméně teď s lehce bolavým krkem jsem fascinována svým makeupem. Abyste tomu správně rozuměli, není to v tom, že by se mi nelíbil, naopak. Mám ráda kombinace temných očí a výrazných rtěnek. Nemusí to být vždy jen o tom jednom s tím, že jde člověk na jistotu. Tuhle hru lze hrát i trošku nebezpečněji, pokud na to máte sebevědomí a odvahu. A tu já nevím, kde jsem v tom stavu vzala!? :D
Zní to asi divně, ale teď funguju s korektorem, řasenkou, troškou rozjasňovače a lehkým popraškem tvářenky. Žádná megalomanie. Přesný opak toho, co vidíte na fotkách. Věřte tomu nebo ne, ale to, co jsem si vykouzlila ten den na očích, mi přišlo jako ta nejrychlejší a nejefektivnější varianta na světě. Namalovaná jsem byla za sedm minut. A já se jen teď těším, až zas příště budu mít jen sedm minut a v záchvatu myšlenky „Hlavně nesmím působit nudně, strhaně a prostě jako, že mi něco je!“ vykouzlím něco podobného.
Chápu, není to asi každému do noty, ale mně tohle zkrátka baví. A nejvíc mě baví to, v jaké situaci jsem na to přišla. O těch šťastných náhodách jsme si už psali, viďte. Ale vykouzlit svoje nej líčení za poslední dobu v těžké nemoci? Kolikrát se vám to za život povede? :D