Jak se poprat s kritikou a negativními ohlasy

Pokud se rozhodnete vystavit svou osobnost svetlům internetu, setkáte se s lidmi. A lidé mají názory. Všichni. A každý jiný. Tak to prostě je. Tečka. Všichni to víme, ale i tak nás negativní názory bolí… Bohužel. Je ale hloupost, podle mě, si všechno brát k srdci a dělat si z toho hlavu. Řeknu vám, jak kritiku a negativitu vnímám já, protože se mě na to často ptáte.

1. NEEXISTUJE NIC, CO BY SE LÍBILO KAŽDÉMU
Ani pizzu nemiluje každý. Bohužel. Nechápu, ale je to tak :-D Tudíž je jasné, že ani vy se nebudete líbit každému. Krutá pravda, ale je klíčem k tomu všemu.

2. NEGATIVNÍ NÁZOR NA VZHLED A OSOBU
Komentáře typu: „Nelíbíš se mi!„, „Jsi ošklivá!„, „Jsi mi nesympatická“ či „Máš ošklivé to a to!“ mají za úkol, tedy podle mě, jen odreagovat autora. Většinou pomlouváme věci, které někomu závidíme. A ani nemusíme vědět, že vážně závidíme. Ale o to nejde. Na podobné komentáře je moje první reakce: „A co s tím udělám?“ Nezměním se a nepůjdu si předělat obličej. Neudělám s tím zhola nic. Je to právě pouze ukázkový případ toho, ze každému se líbí něco jiného. Patří se zde maximálně poděkovat za názor, protože internet slouží i k jejich prezentaci.

3. NEGATIVNÍ NÁZOR NA VAŠI TVORBU
U mě by to byly komentáře: „Nesluší ti to!„, „Nelíbíš se mi v tom!„, „Děláš to blbě!“ či „Nechápu, jak můžeš používat tohle tímhle způsobem!“ To je skoro stejný případ jako ten předchozí. Věci dělám tak, jak dělám proto, že se mi to buď za á tak líbí, či za bé že mi to tak vyhovuje. To, že se někomu moje tvorba nelíbí, je stejné, jako se ne každému líbí například Mona Lisa nebo ne každý má rád pizzu. I zde patřičně poděkuji za sdílení názoru.

Tyto dva první příklady jsou ale neméně důležité než jejich kladné protějšky. Ohlasy a zpětné reakce jsou vždy dobrým ukazatelem, ať už jsou kladné či nikoliv.

4. VULGARISMY
Příkladů se zde asi pozdržím, není třeba je uvádět, řekla bych. Zajímavé je, že často v těhle komentářích bývá hrubka, která často umocní mou rekaci na komentář. Tyhle ohlasy mi často způsobí až zajíkavý výbuch smíchu. Nadávky ještě nikdy svět nespasili. Beru to asi jako nejnižší úroveň komunikace, ale protože jsem slušný člověk, i pod tyto věty napíšu „Děkuju“ Autor vetšinou očekává naštvání, bouřlivou reakci, hádku, zkrátka příležitost k veřejnému pokoření a ponížení komentované osoby. To se většinou při slušném poděkování nekoná. Co si o těch lidem myslím? Nic. Nadávka od anonyma přes virtuální platformu vážně nestojí za to, abych ji měla v hlavě půl dne a přemýšlela, jestli opravdu jsem „Hnusná, tlustá píča, která ničemu nerozumí a dává na internet videa, která nikoho nezajímají.“ Ne. Já vím, kdo a co jsem. Anonym ví prd. Je to jen neslušná forma vyjádření rozlišnosti názorů. Nic víc.

5. KONSTRUKTIVNÍ KRITIKA
Tyhle komentáře jsou v podstatě jako ty předešlé, ale mají jednu podstatnou věc typu: „protože“ popřípadě „Já bych to udělala takhle…“ či „Zkus to udělat takhle, mohlo by ti to víc sednout“ Tenhle typ komentářů mám ráda. Podněcují mou práci a směřují ji k neustálému posunu kupředu. Konstruktivní kritika neříká jen, že je něco špatně, ale snaží se navrhnout alternativy ke zlepšení či vysvětluje proč autor danou věc vidí, tak jak píše či kritizuje.
Kritiku nevnímám špatně, naopak. Na těchto kritikách často bývá něco pravdy, někdy i něco víc.
Všichni jsme jen lidi a děláme chyby. Člověka, který na chyby konstruktivně upozorní, vnímám skoro jako partnera, který pomáhá můj internetový koutek zlepšit. Také člověk nemůže myslet na všechno a točení videí je daleko náročnější, než si většina lidí představuje. Stane se, že si neuvědomím, že nekoukám do kamery, protože hlídám, zda jsem v záběru a jestli je záběr ostrý. Komentář, který na to upozorní, mi udělá v podstatě službu, protože přítě už si budu dávat větší pozor. To samé s mluvením. Se spoustou věcí nic neudělám, mluvím tak, jak mluvím, a nebudu mluvit úplně jinak. Ale na „ehmmmm“ si samozřejmě dávat pozor můžu.
Často je těžké tuto kritiku přijmout, ano, kdo rád přiznává chyby? Ale není žádný důvod být vulgární nebo třeba nevděčný. Stačí na svou obranu osvětlit, proč to člověk nevěděl, přehlídnul nebo dělal, jak dělal, upřimně poděkovat a vzít si k srdci.

Doufám, že jsem pár blogerům dodala sebevědomí v jejich práci nebo pomohla alespoň trošičku od slz díky zlým komentářům či že jsem odradila pár anonymů od vulgárních projevů, i když o tom těžce pochybuji.

Zkrátka buďte silní a vnímejte rozdíl mezi komentáři á la „Máš hnusný hlas!„, které mé nemocné hlasivky vždy trošku zabolí, a radou typu: „Zkus ukazovat produkty trošku víc zblízka, u třpytivých stínů mě mrzí, že si jejich kouzlo neužiju.„

A nakonec, nestojí snad ta hořká bolest negativity za všechny ty krásné povzbuzující komentáře, kde jsou slova jako „dokonalé„, „krásná„, „líbí“ či snad dokonce „Inspirovala si mě„? Já myslím, že jednoznačně, i kdyby to měl být byť i jen jeden člověk!

Těm naposledy zmíněným hluboce děkuju, plníte mi můj sen! :-*